Absolventský koncert a Sonet pro našeho sbormistra
3. 8. 2009
ÚVOD K VERŠOVÁNÍ ABSOLVENTSKÉMU
Na začátku května 2009 jsme s četnými kyperskými posilami Andreasovi odezpívali jeho absolventský koncert. Andreas ve výběru repertoáru krásně vyvážil duchovní i světskou hudbu, vážnost i hravost.
Duchovní část zahájil krásným celkem Gounodovy mše, na niž navazovaly jednotlivé latinské zpěvy. Světská část, to byla „Viva, via“ Salieriho (takové osvěžující skladbě se někdy ve sborovém slangu přezdívá „prskavka“; skladba je to krátká, ale tak živá a veselá, že opravdu zazáří, zaprská – a zhasne rychleji, než by stačila unavit) a dvě sborové úpravy Elvise Presleyho. Vše korunovala Calypso Gloria skladatelky Emily Crocker, která ve svém moderním opusu spojila obojí – duchovní text a hravou, taneční melodii původem z Karibiku.
Odezpívali jsme tedy, předali kytice a šli jsme všichni na Andreasovo pozvání do pizzerie o pár čísel níže na Korunní, kde jsme se dobře občerstvili, dobře pobavili a poznali jsme sympatické Andreasovy rodiče.
A tak jen přemýšlím, proč jsem vlastně nesesmolil hned po koncertě pár veršíků jako jindy? Ať už to bylo svazujícím pocitem odpovědnosti nebo nedostatkem humorných příhod, málem jsem vám, milí čtenáři, zůstal dlužen verše! Prakticky po uzávěrce dopisuji sonet příležitostný, žertovný se zmínkou o Andreasových státních zkouškách a tématu jeho diplomové práce, ale také výhledem na plánované závěrečné koncerty naší úspěšné spolupráce, jeden karlovský a tři třeboňské.
SONET PRO ANDREASE ZAKOSE
Ohlédnutí za absolventským koncertem ve čtvrtek 7. 5. 2009
Andreas sbor dobře řídil, zpíval, mával ze všech sil.
DVD nám zachytilo každou z těchto zpěvných chvil.
Co teď čeká Andrease? – Čekají ho státnice.
Proč je bílý jako křída? – Prý jsou přísné velice.
O „buzuki" práci sepsal, to je strunný nástroj starý.
Když vše obhájí a zvládne, veselý může být, jarý,
magistra ho titul čeká a věřím, že nemine.
Pak budeme gratulovat, hobla dávat – jemine!
Ještě zpívat spolu budem, jeho rukou vedeni,
diváci zas okouzlení, krásou hudby svedení
na Karlově zatleskají, možná uroní i slzy.
Podruhé pak do Třeboně bude směřovat náš krok,
věřte nebo nevěřte mi, uplynul už celý rok.
Zprávu jistě podám – brzy.
(Červen 2009, Praha)
